Humanitární pomoc rodině Stanojkovićů
V dalším díle naší reportáže se budeme věnovat především pomoci velmi chudým srbským rodinám v enklávě Štrpce, které mají velké množství malých dětí. Jedná se možná o nejzajímavější část celé naší cesty. V minulém díle jsme skončili u pomoci základní škole v téže enklávě ve vsi Vrbeštica. Odsud jsme již zamířili za chudými rodinami.
Další zastávkou je vesnice Sušica, kam jedeme podpořit dvanáctičlennou rodinu Radovana Stanojkoviće (54 let). Jemu a jeho manželce Ljiljanje (39 let) se narodilo celkem 14 dětí. Dvě ale bohužel onemocněly a zemřely ještě v dětství. Celkem tak mají manželé Stanojkovičovi 12 dětí, z toho 6 synů a 6 dcer. Náš průvodce Zvonko Mihajlović ocenil zásluhy Radovana Stanojkoviće takto: „Udělal toho pro Srbsko víc, než kdo jiný, protože dal své vlasti 6 budoucích vojáků a 6 budoucích matek“. Dle tradičních patriarchálních hodnot, které v Srbsku stále ještě přežívají, jsou totiž všichni chlapci budoucími vojáky a všechna děvčata budoucími matkami.
Srbsko má velký problém s nízkou porodností a vymíráním národa, stejně jako v podstatě celá Evropa. Na Kosovu se však mezi Srby nadále udržují zdravé a patriarchální hodnoty a tak mají tamní Srbové relativně vysokou porodnost, běžně mají tři nebo i čtyři děti, často však mají dětí i více. Rodina Radovana Stanojkoviće pak patří k nejpočetnější srbským rodinám vůbec.
Právě takovéto rodiny patří k nadějím Srbska, neboť alespoň trochu pomáhají zabrzdit smrtonosný pokles porodnosti a vymírání národa a to i za cenu velké chudoby, ve které pak tyto rodiny žijí. Vysoká porodnost je pak pro Srby obzvlášť důležitá právě na Kosovu, aby se zde počet Srbů v rámci možností zvyšoval.
Rodina Stanojkovićů je však bohužel extrémně chudá a je zcela závislá na humanitární pomoci. Vesnice Sušica, v níž tato rodina žije, se nachází vysoko v horách. Radovan Stanojković je nezaměstnaný již od za začátku okupace v roce 1999. Za války sloužil v místní domobraně, která měla za úkol chránit vesnici Sušice.
Práce pro Srby v současném Kosovu téměř není, protože všechny tamní větší podniky získali Američané jako válečnou kořist a navíc Srbové téměř nemají možnost najít si práci mimo své enklávy v oblastech obývaných Albánci. Radovanova manželka Ljiljana je pochopitelně v domácnosti a pečuje o děti. Práci si bohužel zatím neúspěšně hledá také jejich nejstarší 18-ti letý syn Jovica. Jejich chudobu umocňuje také to, že nemají žádnou možnost živit se alespoň zemědělstvím či pastevectvím. Dvě nejstarší dcery jsou již vdané a žijí se svými manžely u jejich rodin.
Podmínky, v nichž rodina žije, jsou pro nás opravdu nepředstavitelné. Manželé Stanojkovićovi žijí s 10 dětmi v malém dvoupokojovém domku. Celková rozloha jejich domu je pouhých 30 m2. Situace je o to horší, že jedna z Radovanových dcer má těžké astma a musí pravidelně jezdit na léčení do Kragujevace ve středním Srbsku, tedy téměř 400 km daleko! Tam se totiž nachází nejbližší nemocnice schopná poskytnout malé dcerce Stanojkovićů adekvátní péči. Do kosovsko-albánských nemocnic nemohou, protože jim nedůvěřují. Oproti tomu albánští pacienti se v srbských nemocnicích léčí zcela běžně a bez problémů.
Také do nejbližších porodnic to mají Srbové z této enklávy stovky
kilometrů daleko. Stát jim bohužel téměř nijak nepomáhá, dle srbských
zákonů totiž mohou chudé rodiny dostávat dětské přídavky (které jsou i
tak velmi malé) jen na čtyři děti, na další děti pak žádné přídavky
nedostanou. Ani Vás tak jistě nepřekvapí, že rodina Stanojkovićů přežívá
jen díky humanitární pomoci od dobrých lidí jak ze Srbska, tak i ze
zahraničí. Ti chudou rodinu zásobují jídlem, oblečením i všemi dalšími
základními potřebami.
Nejstarší z dětí Stanojkovićů je dcera Anica (22 let), ta je již vdaná a žije u svého manžela a jeho rodiny, mají spolu dvě dcery. Vdaná je i Zorka (19 let), ta rovněž žije u svého muže a jeho rodiny, mají spolu jednoho syna. S Radovanem Stanojkovićem a jeho ženou pak žijí tyto děti: syn Jovica (18 let), Nenad (14 let), Andrej (13 let), Adriana (12 let), Natalija (11 let), Darko (8 let), Jug Bogdan (7 let), Andjelija (4 roky), Katarina (1,5 roku). Nejmladším přírůstkem rodiny je pak dvouměsíční miminko Jovan.
V autech cestou do vsi Sušica trávíme jen slabou půl hodinu, která nám ale nabízí neopakovatelné pohledy na zasněžené velikány místních hor, které svým vzhledem připomínají Alpy. Při příjezdu do vesnice na nás na návsi čeká již skupinka malých dětí, které zvědavě okukují pro ně neznáme cizince. Většina z nás se hned s nejmenšími kamarádí. Dvojice klučinů se dokonce lámanou angličtinou ptá, jak se jmenujeme a odkud přijíždíme.
K domu rodiny je to ještě nějaký kus cesty. Proto nakládáme materiální pomoc do jedné prázdné dodávky bez lidí a zbytek vyráží s dětmi pěšky. U domu nás vítá otec rodiny Radovan Stanojković, který všem přítomným nabízí výbornou domácí rakiji. Kdo neochutnal, může jen litovat. Pouhým okem můžeme vidět, že tato dvanáctičlenná rodina byla pro naši pomoc vybrána více než výborně. Jak bylo řečeno, je zřetelné, že tito lidé žijí v daleko skromnějších podmínkách, než na jaké je většina z nás zvyklá, přesto jsou možná daleko spokojenější než my.
Rodině je postupně předáno velké množství materiální pomoci, která skýtá
různé druhy oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin (především
mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední řadě i
hraček a sladkostí. Kolem domu rodiny se shromáždila i řada místních
sousedů se svými nejmenšími. Ani na tyto prcky naše dívky nezapomněly a i
na jejich tváři se nám podařilo vykouzlit úsměvy díky nějakému tomu
darovanému plyšáku.
Na tvářích rodiny je vidět, že pomoc jim opravdu učinila obrovskou
radost. Milým překvapením pro nás je to, že zrovna v den návštěvy slavil
jeden chlapeček z rodiny narozeniny. Jmenuje se Jug Bogdan, jméno
dostal na počest srbského národního hrdiny, středověkého rytíře, který
bojoval v bitvě na Kosově poli. Rytíř Jug Bogdan byl otcem devíti synů a
všichni společně bok po boku padli v bitvě na Kosově poli. Radovan
Stanojković tak dal na počest těchto hrdinů svému synu, jenž se narodil
právě jako jeho deváté dítě, jméno Jug Bogdan.
Rodina pro příležitost narozenin malého Jug Bogdana přichystala pro
všechny pohoštění v podobě dortu. Na závěr nemohlo chybět společné
focení. Během našeho rozloučení bylo ještě hlavě rodiny Radovanovi
Stanojkovićovi předáno na 200 euro v hotovosti jako součást naší pomoci.
Bylo nám s ohromnou radostí sděleno, že si za tyto peníze rodina pořídí
dlouho plánovaný sporák.
Při rozhovoru jsme se rodiny ptali na jejich vztahy s místními Albánci,
kteří žijí v sousední vesnici. Ty zde naštěstí nejsou problematické jako
jinde v Kosovu. Obě komunity spolu de facto nekomunikují. Místní
Albánci své srbské sousedy neutlačují, ovšem i zde se vztahy zhoršily s
válkou a začátkem okupace. Před válkou zde byly vztahy mezi Srby a
Albánci zcela bezproblémové.
Není ale času nazbyt a i když by někteří z nás jistě rádi zůstali,
musíme jet dál. Sjíždíme pouze z kopce a opět míjíme ony úžasné obrazy
zdejších hor a krajiny, kterým podzim dává překrásné barvy. Míjíme nově
vybudovanou mešitu, která, jak se později dozvíme, byla postavena teprve
nedávno pro místní Albánce. Zde je třeba zmínit také jeden zajímavý
fakt. Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že kosovští Albánci jsou
převážně muslimové. To ovšem není pravda, řada kosovských Albánců je
totiž katolického vyznání. Dokonce i hlavní vůdce protisrbského
separatismu kosovských Albánců, Ibrahim Rugova, byl katolík.
Humanitární pomoc rodině Kocinců
Po té již přijíždíme do vesničky Popovce za druhou rodinou, které dnes
hodláme pomáhat. Před nově postaveným domkem nás čeká rodina, která má
tentokrát sedm dětí. Otec rodiny Vlade Kocinac pracuje u místní kosovské
policie (U kosovské policie jsou vytvořeny povinné normy, dle kterých
zde musí být zaměstnáno také určité množství Srbů. Tím se pak Albánci
ohání před mezinárodním společenstvím, že zde údajně není žádná
diskriminace či znevýhodňování) a to je asi hlavní důvod proč může žít v
celku bez problému ve vesničce obývané téměř výhradně Albánci.
Novostavba je postavena jen díky hypotéce, kterou se daří splácet díky
pomoci příbuzných, kteří žijí a pracují ve Švýcarsku. Rod Kocinců žije v
této vesnici již 200 let. V minulosti se jednalo o čistě srbskou
vesnici. Krom rodiny Vladeho, zde žije ještě několik málo jeho
příbuzných s rodinami. Většina příslušníků rodu Kocinců žije ve
Švýcarsku. Na vesnici svého rodu ale nezapomněli, což se projevuje
následovně.
Peníze vydělané ve Švýcarsku investují právě do své vsi Popovce, kde
vykupují půdu i domy od místních Albánců a mají v plánu se do této
vesnice vrátit. Chtějí tak dosáhnout toho, aby ves Popovce byla opět v
rukách jejich rodu a byla opět srbská. Z peněz, které se rodině podaří
našetřit, pak od místních Albánců, vykupují zpět půdu, která kdysi
patřila Srbům. Příklad rodu Kocinců nám také jasně ukazuje, že mezi Srby
na Kosovu se do dnešní doby uchovaly zdravé patriarchální hodnoty a
rodová sounáležitost.
Situace, kdy vykupují Srbové majetek od Albánců, je zcela ojedinělá a
výjimečná. Obvykle to jsou totiž Albánci, kteří vykupují půdu a domy od
Srbů (dnes to ve velkém dělají v jižním Srbsku) a šíří se tak v původně
srbském etnickém prostoru. V Popovcích však naštěstí dochází k opačnému
procesu.
I mezi kosovskými Albánci totiž dnes již dominuje moderní západní styl
života. Řada z nich nechce žít na venkově a raději se stěhuje do měst.
To je důvod proč Albánci v Popovcích prodávají svůj majetek tamním
Srbům, chtějí mít totiž peníze na to, aby se mohli přestěhovat do města.
Z měst v Kosovu Albánci vyhnali v podstatě všechny Srby a tak jsou
všechna větší města na Kosovu dnes již čistě albánská.
Vlade Kocinac a jeho manželka mají tyto děti: nejstarší je dcera Tamara
(13 let), Kristýna (12 let), Nemanja (10 let), Stefan (7 let), Sava (4
roky), nejmladším přírůstkem jsou pak dvojčátka, dva chlapečci, mají 1
rok a 10 měsíců. Ačkoliv Vlade Kocinac pracuje u policie, jeho malý plat
nestačí na to, aby odpovídajícím způsobem uživil početnou rodinu. Jeho
manželka je pak pochopitelně v domácnosti a tudíž nemá žádné příjmy.
Proto i jeho rodina potřebuje humanitární pomoc. Vlade Kocinac je navíc
válečným veteránem, za války na Kosovu bojoval jako příslušník srbské
policie.
Právem si Vlade Kocinac stěžoval na srbskou vládu. Tím, že má 7 dětí,
se totiž nesmírně zasloužil o vlast. Obzvlášť v době, kdy srbský národ
vymírá, je to, že má tolik dětí, nesmírně záslužným počinem, a to
obzvlášť na Kosovu, kde je potřeba co nejvíce zvýšit srbskou populaci.
Namísto podpory totiž jemu i dalším takto početným rodinám hází srbská
vláda klacky pod nohy. Dle zákona totiž mohou dostávat dětské přídavky
jen na čtyři děti, na další děti již žádné přídavky nedostanou. Tento
fakt situaci rodiny ještě víc zhoršuje. Není však divu, že srbská vláda
vede takovouto protirodinnou politiku, jedná se totiž o vládu
prozápadní, které vůbec neleží na srdci národní zájmy.
Z těchto důvodů i rodina Kocinců nutně potřebuje humanitární pomoc,
aby mohla uživit svých 7 dětí. I jí jsme předali velké množství
materiální pomoci, spoustu oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin
(především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední
řadě i hraček a sladkostí. Hlavě rodiny Vladovi Kocincovi jsme předali v
hotovosti také 100 euro. Ty pro rodinu znamenají opravdu hodně a
pomůžou jí především se splácením hypotéky. Splácejí totiž 130 euro
měsíčně, což jsou pro Srby na Kosovu opravdu hodně velké peníze.
V dalším a již posledním díle naší reportáže se dozvíte závěrečné
shrnutí celé naší akce, včetně toho kolik přesně jsme díky Vám v rámci
této sbírky vybrali finančních i materiálních prostředků. Dále Vám ještě
přineseme informace z návštěvy u veterána a válečného invalidy Duško
Pejaka, kterému jsme rovněž poskytli pomoc. Nebudou chybět ani různé
zajímavosti a důležité postřehy ze současného Kosova a Metochije a
tamních reálií. Proto se již teď jistě můžete těšit na závěrečný díl
naší reportáže.
Zdroj:solidarita-kosovo.com
...
Čtěte také: