Mají dějiny svého vlastního racionálního smyslu, trvalého směřování a cíle? Pozice, které si zakládají na tom, že ano, tvrdí, že existoval předdějinný stav (u křesťanství ráj/u marxismu prvotní komunismus), kterému se člověk zpronevěřil (prvotní hřích/dělba práce) čímž vstoupil do dějin (ty jsou pro člověka vyhnáním, konfliktem, nepřirozeným stavem - „slzavým údolím“), kde mu však bylo vyjeveno evangelium (Bible/Kapitál), které zvěstuje spasitele a z něj vyplývající jednu univerzální pravdu, která přinese pro všechny dobré po konečném soudu individuální spásu, tedy jen pro ty, co se jí řídí. Tím se dějiny ukončí a vrátí se do původního předdějinného stavu. Dějiny tedy směřují svojí racionalitou a pokrokem ke svému vyústění, v němž samotném se rozplynou a člověk bude „spasen“ mimo dějiny.
Toto pojetí však bere člověku možnost volby, jednoznačně mu naznačuje, že své dějiny a osud nespoluutváří on, ale má jen možnost volby zda přijme spasení nebo zatracení od autority, která přináší univerzální pravdu a dějinám vkládá smysl, který pro člověka znamená pokání před spasením. To má důsledky ve svobodném jednání, protože člověk se tomuto smyslu (pravdě) musí podřídit. Zde tedy v racionalitě dějin leží původy totalitarismu, jak vystihuje Alain de Benoist: „Chceme-li lineární pojetí dějin shrnout, tak lze říci, že uděluje dějinám jednorozměrný, neodvratný a teleologický (účelově zaměřený) charakter, neboť je nemyslitelné, aby se dějiny, vyjma všech nehod a náhod, nevyvíjely podle ,zjevení‘, které od nich – v Bibli nebo v Kapitálu – člověk obdržel.“
Univerzalistické myšlení se tedy zdá být zdrojem myšlenky konce dějin, který vyhlásila i moderna – tím je nový světový řád 21. století, kdy lidstvo již skrze racionální pokrok dospělo svého smyslu a žije v ne dokonalém, ale v nejlepším možném - systému volného trhu a liberální demokracie. I moderna má své evangelium (monoteistický liberalismus), které dějiny člověka považuje jen za konflikt a proto je chce ze všech sil ukončit univerzálním a posledním člověkem. Cílem je globální mír v rámci globální civilizace, což je apologie na biblický ráj stejně jako prvotní komunistickou společnost.
Jak názorně píše Francis Fukuyama ve své knize (evangeliu moderny) Konec dějin: „Historický proces spočívá na dvojici pilířů racionální touhy a racionálního uznání, a že moderní liberální demokracie jako politický systém je dokáže nejlépe vyvažovat (…) dějiny se ubírají souvislým směrem k racionální touze a racionálnímu uznání a že liberální demokracie v praxi představuje nejlepší možné řešení lidského problému. Lidstvo nebude připomínat tisícovku výhonků, které se rozvíjejí do stejného počtu různých květin, ale spíše karavanu povozů, vyrovnaných na cestě (…) zjistí, že mohou z hlavní cesty odbočit na nějakou jinou, ale jak se nakonec ukáže, v horách musejí projet stejným průsmykem“. V něm se dějiny, které měly celou dobu svou racionální linii a směr, uzavřou.
Takový měly dle moderny dějiny smysl – sjednocené lidstvo řídící se univerzálními institucemi moderního západu, tedy dějinná linka, která plynule navázala na tu křesťanskou (ta však měla i své pozitivní epochy, ale moderna jí 2. vatikánským koncilem odsoudila k bludům a odebrala jí veškeré podprahové polyteistické sakrálno, které si zachovalo pouze ortodoxní pravoslaví) a stvořila tu nejvíce odevzdanou (dějinně demobilizovanou), bezobsažnou, ateistickou a kosmopolitní civilizaci jakou svět spatřil. Dějiny jsou tedy těmi, kteří jim připisují jejich vlastního racionálního účelového smyslu (v našem případě moderna), něčím co musí skončit (metafyzicky jsou pro ně konfliktem), něčím absolutním (univerzálním), něčím co však lidské vůli samotné odpírá autonomii svého činu tím, že jí evangelia říkají, jak se má řídit, aby došla spasení - zde je zdroj totalitářství, které vede k bezobsažnosti života.
Vůči tomu Třetí pozice prohlašuje ne, dějiny nemají svého vlastního smyslu:
- Dějiny nemají žádný vlastní smysl, ani žádný konec, neodvíjejí se lineárním způsobem z bodu A do bodu B, ve kterém se sami v sobě ukončí ke spokojení všech dobrých rájem - tedy těch, kteří řeknou své ano univerzální a účelové pravdě. Dějiny propukají na každém místě, nejsou jedny a ani nemají svého předem určeného cíle. Každý civilizační okruh má své vlastní dějiny, které se mohou protínat, pohlcovat anebo plně míjet.
- Člověk není ze své podstaty nedějinný tvor, ale pravý opak. Člověk, jako jediný, je dějinný tvor na rozdíl od přírody, která jak se zdá setrvává ve stavu jakéhosi bytí. Dějiny jsou skutečnou působností konání člověka, ne konfliktem a jeho pokáním. Metafyzický původ koncepce neodvratitelného konce dějin a účelově vykládaného spasení přinášeného univerzální nadřazenou pravdou Alain de Benoist demaskuje, když píše: „Člověk je smysl dávající tvor: jakmile do věcí vložil smysl, má tendenci věřit, že tento smysl tam vždy byl.“ Dějiny jsou sami o sobě tedy bez smyslu, smysl jim udílí člověk, bez něj, jako dějinného tvora, by žádné dějiny ani neexistovaly.
- Dějiny jsou titánské stejně, jako tragické – je jím vtisknuta esence člověka, protože jsou něčím ryze lidským, tedy ani dobrým ani špatným, ale schopným být oboje. Člověk je tvor ovládaný svým nutkáním (zejména ten evropský s jeho „prométheovským vnitřním já“). Konečné spasení a ráj tak neexistuje, popírá esenci lidství.
- Evropský člověk, ovládán prométheovskou duší, dává mnohdy všanc svůj život, což se odráží otiskem v jeho dějinách, to Guillaume Faye výstižně popisuje: „Evropský člověk vlastní vnitřní oheň, který ho stravuje a ničí, ale zároveň povznáší. Evropský člověk je sebevražedný a sebeutvářející se zároveň. Je tím, co Heidegger řecky nazval deinotatos: nejrizikovější bytost. Prométheovský duch, který nemohl být ‚božstvem‘ pouštních náboženství nikdy potlačen, je v celé evropské historii charakterizován vůlí ‚vyrovnat se bohu‘. Sjednocuje se v něm titánská vůle k moci (v jüngerovském významu), ‚hybris‘, rozumnost a riziko. Není přitom ‚dobrý‘ ani ‚zlý‘, ani ‚svatý‘, ani ‚prokletý‘, prométheovský duch je vnitřní silou, jíž je nutno stále krotit … Je to tedy síla i slabost zároveň. Síla, protože sebou nese bojovnou mentalitu, která čelí výzvám. Slabost, protože se v každém okamžiku vydává v nebezpečí, v němž upadá do lehkomyslnosti a sebezničení …“ Dějinnou demobilizaci tak svým jednáním a myšlením vyvolal opět jen člověk sám a jen on sám má moc to změnit.
- Evropský člověk je tedy tvor, jehož „prométheovské já“, tak tvůrčí a zároveň tak sebezničující, se musí řídit souborem pro sebe objektivních hodnot a norem (ty jsou však vůči světu subjektivní), které nevědomky stvořil on sám (= Tradice poučující budoucí, tedy ne tradicionalismus glorifikující minulost, ale archeofuturismus!), aby se tím vyhnul světu chaosu (sebezachovávající jsou ty, které překonávají maloměšťácký individualismus) – tedy v praxi sám sebe v rámci jich utvářet pro vyšší cíle a život zasvěcený své věci – tedy skutečně žitý a ne jen proplutý. Pozor tyto hodnoty nejsou pro celý svět univerzálně platné, jsou mnohé (tedy mnoho „polyteistických Tradic“) a jsou biokulturně podmíněné.
- Člověk jako bytost dějinná má tedy svou autonomii být tvůrcem svých dějin, být tedy tím, který do nich vkládá smysl („lidé, jste bohové, ale zapomněli jste na to“) – tím jsou tedy otevřené - titánské či tragické.
- Dějiny tedy nemají svého vlastního smyslu, neodvíjejí se lineárně po přímce, ale naopak žádnou nemají a jsou autonomním rysem člověka. Princip dějin vymezuje Alain de Benoist: „Koule se může kdykoliv kutálet jakýmkoliv směrem. (…) Dějiny se mohou v kteroukoli chvíli vydat jakýmkoliv směrem, pakliže jim jejich pohyb vnutí dosti silná vůle a samozřejmě s přihlédnutím k procesům, které se v nich odehrávají. Dějiny nemají smysl; mají pouze ten smysl, jejž do nich vkládají ti, kteří je tvoří.“
- Dějiny tedy nejsou ani cyklické – neustále se opakující, odvozené z pozorování regenerace přírody (i zde je určitá linearita a samotný vložený smysl dějin, tedy počátek demobilizace vůči nim), ale přebírají podobný rys cyklického pojetí a to návrat podobného (nikdy ne však stejného!), které má moc pozitivně utvářet „prométheovské já“ (člověkem byli stvořeny hodnoty, které díky kontinuitě, kterou přinášejí, se zdají být něčím trvalým v proměnlivém světě). A to návratu podobného ve smyslu toho co již přítomné není a musí být znovu novou formou a za nových vnějších okolností člověkem založeno („nová kultura“), protože jen člověk jako tvůrce hodnot svého světa je toho schopen.
- S ohledem na Benoistův pohled na dějiny, který neoddělitelně přihlíží k vnitřnímu procesu uvnitř koule dějin, je jejich změna ovlivněna určitou konstelací, která je příhodná k jejich změně, ke stržení kormidla dějin. Skutečné stržení tedy předpokládá zřejmě krizi, která již nedbá objektivních norem usměrňující „prométheovské já“ evropského člověka a vytváří tak možnosti nastolit dějinám nový směr.
- V ní (krizi, rozkladu) autonomně jednající maximalizovaná vůle a čin může vyvolat návrat podobného (obsahující zejména objektivní hodnoty a normy Tradice obsažené v „nové kultuře“), ovšem za rozdílných situací, možností a vnějších podmínek. V našem případě tedy okamžik, kdy padá pohled na dějiny z lineárního pohledu – minulost, současnost a budoucnost již nejsou oddělené body na přímce dějin, ale okamžiky prolínající se. Okamžikem perspektivy, kdy vše minulé poučuje vše budoucí (archeofuturismus!). Tedy perspektivou, ve které se v lineárním čase oddělené body protnou. Minulost je tedy v tomto okamžiku přítomná a poučuje budoucí, je perspektivou v otevřené budoucnosti. Archeofuturismus tedy není cestou zpět (na rozdíl od tradicionalismu), ale neustálou cestou vpřed. Dějiny jsou tak díky archeofuturismu neustále otevřené, znovu propukají a pochodují vpřed. Tedy je přijímáme jako věc ryze lidskou a archeofuturismus jako prostředek, jak se alespoň určitou možnou mírou snažit vyhnout jejich nejvyšší tragičnosti.
- Archeofuturismus, jako perspektiva, je tedy možnost jak alespoň zčásti pozitivně směřovat ono naše „prométheovské já“, jež je tvůrcem dějin, které se v každém okamžiku vystavuje smrti a zotročení stejně jako zářným zítřkům, kdy bohem bude opět nikdy neprohrávající slunce života.
- Návrat podobného tak vytváří své zcela nové perspektivy a politická vyjádření a to ve zcela nových a neočekávatelných dějinných okamžicích.
- Perspektivou k pozitivnímu utváření dějin je tedy na dějiny nerezignovat a ovládat „prométheovské já“, dějiny musejí znovu propuknout a být tvořeny, to je jejich smysl, který do nich vkládá však sám člověk. Dějiny rozhodně neskončili včera. Maximalizovaná vůle a čin je mohou v příhodném okamžiku opět rozhýbat a sami opět určovat. Dějiny jsou ryze záležitostí člověka a Nietzsche má pravdu o moderním světě, když zvolává: „Stud, stud, stud – to jsou dějiny lidstva!“ To přinesla moderna (samotná stvořená člověkem) - stud před tím spoluutvářet svůj vlastní osud a upřednostnit vnucenou univerzální pravdu.
- Pro modernu tedy platí skrze Nietzscheho Zarathustru: „Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu?“
- V chaosu dějiny zmizely, z chaosu opět povstanou.
V dějinách nic netrvá podle předem daného scénáře, tedy účelově, berouce člověku svobodu autonomního jednání v rámci nich. Dějiny nebudou ukončeny Novým světovým pořádkem nastoleným modernou, ten je naopak svým jednáním, které nezadržitelně směřuje ke krizi a chaosu, opět rozproudí. V tom budou dějiny pro modernu a její pojetí světa nanejvýše tragické. Moderna vyhlásila konec dějin, protože dějiny a svobodného člověka, jako jejich tvůrce, k smrti nenávidí a bojí se jeho touhy vyrovnat se bohům, tedy skutečnému lidskému pokroku a ne podřízení se cizí a vnucené univerzální pravdě. Dějiny přinášejí perspektivy, kdy se včera nepředstavitelné stává již dnes zcela představitelným. Dějiny jsou otevřené a přinášejí nečekaná vyústění a ještě neočekávatelnější řešení včera neřešitelného.
Dějiny opět propuknou a stát se může všechno – příjemné i nepříjemné. Předpokladem pro vyhnutí se „době temna“ je vůle prosazující a dobývající (tvořící) dějiny v rámci objektivních hodnot, krotících „prométheovské já“, v rámci jichž vše minulé poučuje vše budoucí („vzpomínky na budoucnost“). Dějiny se tedy nesmějí zastavit a zmizet v chaosu, člověk na ně nesmí abdikovat, koule se nesmí přestat kutálet. To je smysl dějin. Avšak nesmíme zapomenout, že člověk sám je pán svých dějin, proto ty mohou být titánské stejně, jako tragické. Platí pro nás tedy to, co vznesl Giorgio Locchi: „Dějinnou pravdu je třeba vždy vydobýt, vždy třeba uskutečnit. Právě to je – pro nás – smyslem dějin.“
PRO STOUPENCE TŘETÍ CESTY TEDY PLATÍ:
MUSÍME POCHODOVAT, ABYCHOM NEZEMŘELI.
Čtěte také:
Alain de Benoist – O nominalismu (str. 4 – 7)